Svoje sny si obvykle moc nepamatuji, pokud ano, tak vždy ten sen neskončí dobře. Napadlo mě, že bych sem napsal nějakou kratší povídku o snu, který si pamatuju a dokonce to neni nějaký drámo. Je to jen sen, tak to berte trochu s rezervou.. 
Nádherná letní noc,procházím se po lese, na nebi se nesou hvězdy.Občas nějaká spadne, aby splnila přání nějakému nespokojenému člověku. Já nejsem člověk, ale v duši mám mír.
Obdivuji svůj odraz v lesní tůni, když slyším prasknout větvičku, pod tvýma tmavě šedýma tlapkama. Očarovali mě tvoje hnědé oči.Netuším, jestli je to jejich krásou, hypnotickým odrazem úplňku či tajemstvím duše schované za nima. Pořád si tě prohlížím, ty jdeš ke mně. Mám strach, bojím se, že celý tento krásný les i s tebou shoří v plamenech mé vášně.Po lidském milování následuje vlčí zasloužený spánek. Položím si hlavu na tvůj krk a sleduji tvůj spánek. I já začínám dýchat hlouběji.
Probouzím se, ty stále spíš. Brzy začne svítat, ale pořád je nádherná tma. Opouštím tě a sedíce na skále věnuji svůj poslední vlčí pohled úplňkové luně. Té uklidňující luně.