Jdu takhle s kamarádem po ulici a v hlavě mám myšlenkovou bouři. Položím mu tedy otázku, na kterou se chci v poslední době zeptat spousty lidí. Kdy si poprvé všimnul, že jsem magor?
Nechci se tu bavit jen o mě, chtěl sem jen odůvodnit svůj tok myšlenek, proto ten úvod i nadpis. Protože chci napsat fakt něco delšího, provedu to jako zamyšlení, takovou unavenou filozofii úterní noci.
Magor bych zlidovatěle pojal jako definici nenormálního člověka. Což je první zádrhel už na začátku filozofování- co je normální? Lidi rádi říkají, že jsme každý originál. Podle této teorie jsme magoři všichni a zároveň nikdo. Jak tedy můžeme určit normálnost, pokud jsme každý jiný? Kde je průnik všech našich osobností, existuje vůbec?
Můžu tuhle otázku vůbec někomu položit? Lze na ní odpovědět? Kamarád říkal, že ne. Podle mě by byla vhodnější spíš otázka: Všimnul sis, že jsem magor? Zajímavé je, že někdo říká, že magora poznáš do půl hodiny.(Až teď jsem si uvědomil, jak složité téma jsem si vybral!) Což je podle mě a mých zkušeností v určitých případech (nebo s určitými případy?) pravdivé. Ale někdy to o člověku zjistíte až pozdějí. Nadruhou stranu, pokud nějakého člověka znáte už nějakou dobu a něco se s ním psychicky děje, obvykle to poznáte. Nejtvrdší oříšek je ale poznat, jestli vy jste úplně psychicky v pořádku a neovlivňují vás nějaké deprese, stress. Navíc, když šílenství (magorství?) schováte do skořábky s nápisem EGO, je to opravdu tvrdý oříšek.
Co říci nazávěr? Asi není důležité žít s tím, co nám chybí, ale s tím, čím jsme byli obdařeni.