Už jsem si říkal, že bych mohl něco napsat. Vzal jsem to jako takový experiment. Vymýšlel jsem to opravdu zajímavou formou, technika stupňujících veršů. Zvyšující se počet veršů o jeden. I přes depresivní pocit při psaní, nechal jsem se pohltit vlnou emocí, postupně je seřadil do slov a ty pak do veršů.. .
Nečekal jsi to.
Smutek, strach, vztek, vzpomínky,
čtyři denní období.
Smutek ze snu,
lepší nebo horší než skutečnost.
Nechceš se probudit nebo usnout.
Strach z kolemjdoucích.
Krvácíš!Proč se usmíváš?
Potřebuješ důkaz v lepší zítřky.
Vědět, že krev dokape.
Vztek k okolí,
hrůza v očích ostatních.
Neznalost sebe sama, pramenící z neschopnosti volby.
Ego nebo jiní?
Co bude dál?
Vzpomínky – obrazy vášně,
agonická touha prožít znovu to vzrušení.
Myslet na ten pohled, který se ti vryl do hlavy.
Mozek opakující to jméno, jež si vyslovoval.
Připomínat si tu svádějící vůni, která tě ohromila.
Přestaň vzpomínat, přichází smutek.