Lidé vždycky o mladé generaci říkávají, že je horší a horší. Je ale toto pravda? Vážně je společnost, ve které se pohybujeme pořád horší než dříve?
Je to vždy to samé starší generace říká o té mladší, že je drzá, nevychovaná a hloupá. Mladší zase říká o té starší, že je nepříjemná a pesimistická. Kdo z nich je v právu? Kdo z nich má pravdu? Víme že mládí i staří, je součást každého života, přestože nemůžeme jednoznačně určit, jestli je člověk mladý či starý. I v tom věkově největším starci, se ukrývá čilost a bdělost chlapce.
Pro období mládí je specifických pár věcí. U mladého člověka probíhá proces sebepoznávání, to je důvod, proč starší lidé nechápou ty mladé, říká se přeci, že člověk musí poznat sám sebe, aby mohl poznati druhé. Když mladý člověk nerozumí ani sám sobě, jak by mohl pochopit druhé? Dále tu máme proces utváření žebříčku hodnot, ten není pevně stanovený, hodnoty tohoto žebříčku skáčou ze příčky na příčku každý den. Jak tedy tento člověk rozezná, co je dobré a co špatné?
I období stáří má nějaká svá specifika. Období stáří je obdobím rekapitulace života. Starý člověk přemýšlí nad správnými a špatnými rozhodnutími, kterých se ve svém životě dopustil. Proto mohou starší lidé působit velice přecitlivěle. Musíme brát v úvahu, že z toho mají staří hodně za sebou.
Co by tedy mohlo tento problém vyřešit? Podle mě by to dokázali dvě věci. Ochota a tolerance. Mladí by měli pomáhat starším, ve věcech, ve kterých jim staří brání a staří by měli tolerovat, že mladá generace prochází též složitým obdobím.